5.    Nářadí a jiné včelařské pomůcky

5.1    Proměny nářadí využívaného od dob racionálního včelaření

Historie včelařských nástrojů a pomůcek je stejně stará jako včelařství samo. Už v prvním období loveckého včelařství používali lovci kusu doutnajícího dřeva. Tato primitivní pomůcka byla po celá staletí výborným pomocníkem při styku s včelami. Právě dymák a jeho vývojoví předchůdci jsou považováni za nejstarší včelařskou pomůcku. Po staletí byla forma dymáku jednotná, ve své podstatě se jednalo o hliněný hrnec, později s komínkem.[57] Právě komínek neboli tenká trubička, ze které vycházel kouř, podléhala časté variabilitě, protože se uzpůsobovala rozličným typům úlů. Přechodem na pohyblivé dílo bylo kvůli většímu počtu zásahů do včel nutné přizpůsobit i dymák.  A tato skutečnost stála u zrodu plechového dymáku s měchem, který je s drobnými obměnami používán dodnes.[58]

            Pro včelařství jako obor měl zásadní vliv vynález medometu, tedy přístroje, který působí na principech odstředivé síly.[59] Dříve byl pohon medometu pouze ruční, výjimečně nožní, dnes už existují medomety poháněné elektromotorem.

            Vynálezce František Hruška představil medomet roku 1865 v Brně na sjezdu evropských včelařů. Příběh, který je rozšířen ve včelařských kruzích a opět i díky odborné literatuře žije dál, popisuje, že Hruška přišel na princip medometu, když vložil malému chlapci do koše kus plástu. Chlapec byl napaden včelami, začal točit košem kolem hlavy a když útok pominul, zjistil, že koš je prázdný. V rámci terénního výzkumu mi byl tento příběh několikrát vypravován, pokaždé s určitými obměnami, přesto kostra příběhu zůstala stejná.[60]

            Dnes je na trhu nabízena celá řada typů medometů. Včelař pak může dobře zvážit, který typ je pro něho nejvhodnější. Ovšem v dnešní době je právě vybavení tím, co potencionální zájemce o včelařství odrazuje. I přes celkově dobrou politiku dotací je počáteční investice mnohdy příliš vysoká.

            Včelaři využívají při práci se včelstvy daleko více nástrojů a pomůcek, ale medomet        a dymák mají nenahraditelný význam.

6.    Produkty včel

6.1    Med

            Medem se rozumí potravina přírodního sacharidového charakteru, složená převážně z glukosy, fruktózy, organických kyselin, enzymů a pevných částic zachycených při sběru sladkých šťáv květů rostlin, výměšků hmyzu na povrchu rostlin, nebo na živých částech rostlin včelami, které sbírají, přetvářejí, kombinují se svými specifickými látkami, uskladňují                 a nechávají dehydrovat a zrát v plástech.[61] Takto zní definice z dokumentu Codex Alimentarius z roku 1989.[62] V našich předpisech se je definice medu fixována v §7 Vyhlášky č.76/2003 sb. Ministerstva zemědělství ČR ze dne 6. 3. 2003, kterou se stanoví požadavky pro přírodní sladidla, med, cukrovinky, kakaový prášek a směsi kakaa s cukrem, čokoládu a čokoládové bonbony.[63] Taková je definice medu jako potravinářského produktu.

            Med je vytvářen včelami z přírodních sladkých šťáv. Jde o sladké roztoky, jejichž složení není totožné, a proto i medy z nich vzniklé mají odlišné složení a tudíž i vlastnosti.[64] Med vzniká koordinovanou činností celku, jedna včela nemůže z nasátého nektaru či medovice sama med vytvořit.[65]

            Nektar je sekret žláznatých orgánů v květech i mimo květ, tzv. nektárií. Tvar i skladba jsou odlišné pro každou rostlinu. Proces sběru nektaru je zároveň procesem opylovacím pro hmyzosnubné rostliny. Rostlina opylovače vábí vůní a barvou svých květů. Nektar je v květech většinou produkován jen po část dne, kdy rostliny medují. Včely tomu svoji aktivitu přizpůsobují.[66] Nektar je včelami v medném váčku přinášen do úlu, kde ho jiné úlové včely ukládají do buněk a plástů. Dále je ustavičným přenášením zahušťován a zpracováván do konečné podoby zralého medu.[67]

            Medovice je hustá sladká tekutina, kterou vylučuje stejnokřídlý hmyz,[68] a která vytváří na rostlinách kapky, které zasychají a vytvářejí lepkavé povlaky.[69] Jde tedy na rozdíl od nektaru o druhotnou látku. Stejnokřídlý hmyz cizopasí na větvích, listech a pupenech četných listnatých a jehličnatých rostlin. Většina těchto producentů je vázána na druh hostitelské dřeviny.[70] Složitým procesem prochází tyto šťávy tělem producentů, odkud je vylučován ve formě medovice z těla ven na listy či jehličí, odkud je sbírána včelami.[71] Produkce medovice souvisí s rozmnožovacími cykly zmíněného hmyzu, který je několikrát do roka. Tedy čím více potomstva, tím více potravy.[72]

            Med, respektive jeho barva může mít širokou škálu odstínů. Nejčastější je barva žlutá a hnědá, najdeme i odstíny oranžové či zelené.[73] Nejsvětlejší med je čistě akátový, velmi světlý je i med řepkový. Naproti nim jsou nejtmavší medy medovicové, zpravidla z dubu, smrku nebo jedle. Je důležité poznamenat, že barva není známkou kvality, nýbrž druhořadým znakem. Výjimkou, kdy souvisí kvalita s barvou, jsou případy, kdy jsou medy přehřáté, tudíž znehodnocené přeměnou cukru v karamel.[74] Na sedmnácté konfederaci zlepšovatelů a vynálezců ve včelařství byl vyhrazen prostor slavnostnímu vyhlášení soutěže Český med 2010. Mezi parametry kvality v této soutěži patřilo kromě obsahu vody, sacharózy a vodivosti také HMF.[75] „HMF ukazuje na přehřátí, norma Český med udává hraniční metodu dvacet,[76] bez problémů byla soutěžícími splněna.“ Poznamenal Dalibor Titěra, moderátor soutěže, především však vědecký pracovník Výzkumného ústavu včelařského v Dole. Všechny vzorky se vyznačovaly vysokou kvalitou, až na jeden, který normu přesahoval několikasetnásobně, tudíž se v soutěži objevil zkaramelizovaný med, tedy bez nároku na úspěch.[77] Barvu medu může ovlivnit také barva plástů, respektive jejich stáří. Ze starších, tedy tmavších plástů přechází část barviv do medu.

            Obliba medu u spotřebitelů je pouze zvykovou záležitostí, snadno ovlivnitelnou propagací a reklamou daného druhu medu.[78] V naší zemi byl do roku 1990 získáván převážně med smíšený,[79] neboť veškerý med byl vykupován Jednotou za stejnou dotovanou cenu. S přechodem na tržní hospodářství se mění i podmínky pro včelaře a využívají jich včelaři, kteří umí získávat jednodruhové medy,[80] což vyžaduje vyšší odborné znalosti a jinou organizaci prací při vyšetřování včelstev. Lze je získat pouze z těch druhů rostlin, které poskytují bohatou nabídku nektaru a nekvetou současně s jinými vydatnými zdroji. Včelař pak musí rozpoznat správný okamžik k medobraní.[81] Nejvýše je hodnocen med medovicový, který jde z velké části na vývoz. Na opačném poli je hodnocen med řepkový, jehož nízká výkupní cena včelaře nemotivuje prodávat med do výkupu a raději se věnují vlastní propagaci prodeje medu, tzv. ze dvora.

            Naším nejčastěji vytáčeným jednodruhovým medem je med řepkový. Díky velkým plochám osázených řepkou olejkou se tento druh medu vyskytuje ve většině oblastí naší republiky. Pro některé zákazníky je tento druh medu nepřitažlivý, kvůli rychlému procesu krystalizace,[82] což mu však neubírá ani na kvalitě, ani na chuti a jde pouze o vizuální přitažlivost. Krystalizace je přirozený proces, který se nevyhýbá žádnému druhu medu, jak konstatuje včelař Tibor Skalka z Hýsel: „Každý med zkrystalizuje, každý med jednú zkrystalzuje. Některé druhy ihned, některé druhy pozdější. Maximálně akátový med vydrží dvě léta nezkrystalizovaný.“ [83] Mnoho včelařů předchází problémům s prodejem tohoto druhu medu pastováním.[84] Pastovaný med je vhodný díky své konstantní formě především do nemocničních či školních jídelních provozů, jako tzv. snídaňové balení.[85]

            Významný podíl prodeje mezi medy produkovanými v České republice zaujímá med akátový. Na rozdíl od medu řepkového téměř nekrystalizuje,[86] a to ani po několika letech. Tento druh medu se vyznačuje velmi jemnou chutí a také nízkým procentem pylových zrn, která mohou vyvolávat pylovou alergii. Je tedy vhodnějším pro výživu dětí. I díky této vlastnosti je často upřednostněn před medem řepkovým. Největšími producenty akátového medu jsou Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko. Podíl tohoto druhu medu vyráběného v České republice je zanedbatelný.[87]

            U medovicového medu vždy záleží na producentech medovice. V šedesátých letech byla konečnou platností vyřešena otázka týkající se původu medovice a medovicové medy se staly významným obchodním artiklem. A včelaři se mohli naplno věnovat produkci tohoto typu medu.[88] U nás jsou to převážně medy dubové, jedlové či smrkové.

            Včelařskou komunitou je dobře znám med plástečkový. Pro uložení tohoto produktu jsou použity výlisky[89] z plastů a mezistěna, vyrobená z potravinářského vosku. Buňka s plástečkovým medem je uložena v plastovém obalu, po jehož otevření se z buňky vykrajují kousky plástečku, které se žvýkají. Včelí vosk se nepolyká.[90] Takto je tento netradiční včelí produkt představován na webových stránkách.[91] Velké oblibě se těší v USA, kde si u takto prodávaného produktu cení originality.[92] Existuje také med s plástečky. Jedná se o klasický tekutý med[93] ve sklenici, do kterého je vnořen kousek plného medového plástu. U takto produkovaného medu jde především o estetický dojem.[94] Med, stejně jako mnohé jiné potravinářské produkty, podléhá momentálnímu vkusu spotřebitelů a proto se obliba druhů medu střídá.

            Pojem pekařský med je definován jako včelí produkt, který je určen pro průmyslové zpracování především kvůli zvýšenému obsahu vody.

            Velkou polemiku mezi včelařskou veřejností často vyvolávají tzv. nemedy. Jedná se o produkty, které spojují přídavná jména umělý či bylinný. Na trhu se objevily dokonce i medy s výtažky pupenů rostlin. Nemůže se v pravém smyslu slova jednat o medy, protože med je v evropském prostoru produktem pouze včely medonosné. Přesto se včelaři cítí ohroženi a bojí se, že tato pojmenování mohou být zavádějící, a tak pro koncového zákazníka klamavá. Odezvy jsou často otištěny na stránkách odborného periodika Včelařství. „Pokud bude mít označení umělý, tak bude jasné, že to bude něco podobného medu, ale že je to umělé a tudíž jiné než skutečný med! Nebezpečnější je to v případě bylinných medů[95] od výrobce z Luhačovic, které jsou vyrobeny bez práce včel, a proto mohou svým názvem klamat spotřebitele. Ten totiž zná různé názvy jednopruhových medů (řepkový, slunečnicový, lipový atd.), a tak snadno podlehne dojmu, že se jedná o jiný druh medu produkovaný včelami a mající svůj původ v bylinách.“ Tak se k problematice vyjadřuje na stránkách Včelařství Jaromír Straka ze Zlína. Dále se zmiňuje o bylinném medu, specifiku polského trhu. „Na tamním trhu existuje zajímavý výrobek. Je označovaný jako“bylinný med“(miód ziolowy). Ten je již produkován za pomoci včel. Není to sice med ze surovin sbíraných včelami na bylinách, ale cíleně vyráběný pomocí práce včel z bylinných extraktů. Postup je následující: včelař vyrobí silný odvar (čaj) z některé léčivé rostliny, tento čaj se smísí z cukrem a podává ho jako krmivo včelám. Ty ho zpracují, uloží do plástů, odkud jej pak klasicky vytočí. Tak lze na polském trhu koupit například „heřmánkový bylinný med“. A dodává, že získat čistý heřmánkový med je složité, především kvůli nedostatečně množství heřmánkové včelí pastvy. Díky tomuto článku přibližuje autor prostředí polského včelařství a diskuze o správnosti názvosloví.[96] Tato problematika byla i předmětem diskuzí na šestnáctém kongresu Apislavie,[97] tedy sdružení evropských včelařských svaz a organizací zabývajících se včelařením. Apislavie se jako organizace zásadně staví proti, aby se tento produkt objevoval v tržní síti a vyzývá včelařské organizace, aby upozornili výkonnou i zákonodárnou moc a pomohli tak vyřešit problém s produktem, který nesplňuje jasně daná kritéria pro med a tudíž klame zákazníka.[98]

            Konzistence medu může být rozličná. V nejbližších měsících po vytočení[99] zůstává med tekutý. Stáří, ale především druh jsou důležitými činiteli doby, kdy med začne krystalizovat. Krystalizace medu je přirozený proces. Záleží při něm na poměru glukosy k fruktoze, ale také na teplotě prostředí. Nejrychleji krystalizace probíhá při čtrnácti stupních, pokud se však dostane pod pět stupňů anebo naopak nad pětadvacet stupňů, krystalizace neprobíhá.[100] Většina medů zkrystalizuje do takové míry, že jakákoliv manipulace náročná. Především v domácím prostředí je důležité med zahřívat postupně. Zbytečně dlouhé přehřívání v medu znehodnocuje zdraví prospěšné látky. Způsobů jak navrátit med do tekuté formy je několik. K rozehřívání lze použít radiátor, či vodní lázeň.

            Většina obcí mikroregionu Podchřibí se rozkládá v oblasti s rozvinutým polnohospodářským systémem. Jediné Vřesovice mají v blízkosti doletu včel[101] les, a proto zde včelaři získávají medovicový med. Souhrnem však v mikroregionu převládá med slunečnicový    a řepkový.

6.2    Propolis

            Propolis,[102] neboli včelí tmel je běžně zažitým včelím produktem hlavně díky svým léčivým účinkům. V České republice je z této směsi pryskyřice a vosku nejčastěji včelaři zhotovována tinktura,[103] ale lze jej využít i na výrobu mastí.[104] Nejvýznamnějším producentem pryskyřičných šťáv je ve středoevropském prostoru topol. Sběr se koná vždy za slunných dnů, kdy je pro včely lehčí materiál odkusovat. Pro včelstvo má propolis význam jako těsnící materiál. Potírají s ním vnitřní část úlu a utěsňují trhliny a otvory. Další možností využití propolisu je regulace velikosti česna. Lze tak reagovat a lépe chránit česno proti případným útokům. Odtud pochází i etymologický význam slova propolis,[105] tedy „před městem“. Další možností využití je mumifikace usmrcených vetřelců, které není kvůli velikosti možno vynést z úlu ven, jako jsou myši či rejsci. Hlavním důvodem proč včely propolis využívají jsou jeho antibakteriální účinky, díky nimž potlačují bakterii Paenibacillus Larvae,[106] která způsobuje mor plodu. Propolis sbírá pouze včela medonosná a i zde nacházíme plemenné odchylky.[107]

            Nejvíce ceněnou předností propolisu jsou antibakteriální látky. Zastavuje růst mikrobiot či je dokonce usmrcuje, což se děje obvykle v přímé návaznosti na koncentraci extraktu. Účinky propolisu se neomezují pouze na antibakteriální funkci, ale byly zjištěny i další možnosti využití. Především z oblastí dermatologické a stomatologické,[108] kde se vyrovnávají a mnohdy  i překonávají účinky běžně aplikovaných léků. Další oblast využití se skýtá v kosmetice. Propolis zrychluje regeneraci poškozené kůže a zároveň zabraňuje infekci, čímž urychluje proces hojení. Díky těmto vlastnostem má propolis na poli kosmetiky a dermatologie široké možnosti využití.[109]

            Propolisová tinktura patří mezi běžný produkt malovčelařů. Jen výjimečně je zhotovována pouze pro vlastní potřebu. Nejčastěji je využívána jako účinná dezinfekce k ošetření ran, ale možnosti využití tohoto produktu jsou daleko širší. V odborné literatuře je popisován způsob vnitřního použití propolisové tinktury především jako kloktadla.[110] Takovéto využití se vyskytuje mezi běžně zažitými zvyklostmi. Daleko méně však inhalace, taktéž odbornou literaturou zmiňovaná.[111] Velmi často je také preferován způsob užití, kdy se několik kapek propolisové tinktury nakape na kostku cukru a vloží se do úst, kde stejně jako u kloktání zabraňuje tvorbě, popřípadě mírní dopady infekčních onemocnění. Výroba propolisové tinktury byla vysvětlena včelařem Václavem Formanem: „Vezmu devadesáti procentní lih. Dám čtyři díly lihu a jeden díl propolisu, ale někdy tam propolisu přidám, aby to bylo silnější. Co nejsilnější. Protože, když je to na hojení ran, je to husčí, je to lepší. No, a při té výrobě je dobré vzpomenút a denně, dvakrát denně s tím zamíšat. A tak deset, dvacet dní to nechat, aby se to vylúhovalo. Pak to, až to sedne, tak to opatrně sleju. No a ten spodek vyleju a ten používám na natírání ran na stromy, zatřu s tím ty rany na meruňkách. Je to výborný. Výborná věc.“[112]

            Propolis a z něj vyráběné extrakty nacházejí využití i v mnohých průmyslových                a hospodářských odvětvích. Především jako konzervační látka na dřevo či kov.[113] V Japonsku odzkoušeli propolis jako přídavek ke krmivu v drůbežárnách. Výborné výsledky se projevily v podobě zvýšené snůšky a lepšího přibývání na váze.[114] V našich podmínkách však zůstává těžiště využití propolisu spíše jako léku a to především pro domácí potřebu.

6.3    Vosk

            Včelí vosk je biochemický produkt z medu a pylu, který vzniká lučebnou změnou v zažívacím ústrojí některých včel medonosných.[115] Tak z ní jedna z definic dalšího významného včelího produktu. Pod pojmem vosk, však nalezneme široké spektrum dalších látek rostlinného, ale i živočišného původu.[116] Uměle je vyráběn parafin.[117] Přesto má pro člověka největší význam vosk včelí.[118]

            Z pohledu historického byl vosk upotřebován mnohými způsoby. Ve starém Egyptě byly mumie baleny do zábalu s voskem. Vosk byl  také jedním z materiálů upotřebeným při vytváření skalních kreseb.[119] Malířská vosková technika se užívala ještě ve středověku.[120] Lze tedy předpokládat, že tento včelí produkt je využíván po celou éru včelaření. Od dob loveckého způsobu až do jeho dnešní, racionální podoby. Přesto největší uplatnění našel vosk na našem území až s rozvojem křesťanství, kdy byl využíván k výrobě svící. Velký útlum přinesla doba husitská. Po jejím skončení nastává opět nárust spotřeby vosku, který vrcholí obnovením církví po třicetileté válce.[121] Díky významu vosku se rozvinula celá řada socioprofesních skupin v čele s voskaři, svícníky či jejich pomocníci voštníky.[122] Pro přiblížení významu vosku v minulosti je potřeba zmínit i skutečnost, že byl již od devátého století využívaným platidlem a významnou obchodní komoditou. Popřípadě bylo možno pomocí této suroviny odvádět daň.[123]

            Včelí vosk produkují mladé včely mezi 12. až 18. dnem života. Voskové plásty mají ve včelstvu nezastupitelnou úlohu. Buňka plástu je zásobárnou pro pil a med, ale zároveň prostorem, kde probíhá vývin dělnic a trubců. Matky se rodí ve válcovitých matečnících, které z plástu vyčnívají. Buňka ve tvaru šestibokého hranolu je nejdokonalejším prostorovým řešením z hlediska úložného objemu a pevnosti. [124]

            S přechodem na racionální podobu včelařství[125] nastala doba rozběrného díla, tedy úlu takové podoby, který umožňoval korigovat včelí stavbu. Dochází k vývoji rámků, které vymezují místo, kam mají včely své dílo usměrnit. Samotný rámek není vodítkem, a proto se na jeho střed umisťovala dřevěná hrana, navádějící včely ke stavbě. Dnes už se výhradně pro stavbu včelího díla využívají mezistěny.[126] Upevňují se k rámku pomocí propletení drátků. Každoročně je třeba vyměnit pro zdraví včelstva jedna třetina.

            Technik jak získat kvalitní vosk je několik. Nejstarší způsob je pomocí slunečního tavidla,[127] který není do dnešních dnů používán.[128] Další hojně využívaným způsobem je vyvařování vosku, především starší a poškozené plásty.

            Výkupní cena vosku se různí, určuje si ji sám odběratel. Je tedy spíše doporučná než závazná, což je změna daná přechodem na tržní hospodářství, která včelaře spíše znevýhodňuje. Před změnou politického režimu (1989) byl výkup organizován sítí prodejen Jednota, jak dokládá citace z kroniky včelařské spolku v Kyjově. „Výkup souší od členů, jakož i nákup mezistěn dělá spolku velké potíže. Včelařské ústředí v Praze oznámilo, že ruší výkup voští a medu u spolků a nadále tuto činnost provádí „Jednota“, která se spolkem uzavře smlouvu.“[129]  Za posledních dvacet let se cena vykoupeného vosku nezměnila,[130] čímž se stal jeho prodej značně nevýhodným. Nejčastěji je vosk měněn za mezistěny v poměru ceny, kterou určuje výkupce. Možnou alternativu popsal včelař Cyril Martinek: „Já za dva, tři roky toho mám stopadesát kilo. Vezmu to do auta a odvezu do Stražiska. Mám chlapa, který z toho děla svíčky.“ [131]

            Pomineme-li využití vosku jakožto produktu k výrobě mezistěn[132] je budoucnost tohoto produktu především ve farmacii a kosmetice. Kosmetický průmysl se orientuje výhradně na vosk včely medonosné, přestože je vosk produkován i jinými druhy. Rozdíly nacházíme i mezi plemeny včely medonosné, z nichž jsou pro kosmetiku nejžádanější plemena africká.[133]

6.4    Pyl

            Zařadit pyl mezi produkty včel je nanejvýš diskutabilní, protože ve své podstatě jsou producenty pylu kvetoucí rostliny. Pylová zrna jsou malé samčí reprodukční buňky, které jsou přenášeny větrem, vodou, ale i živočichy, nejvíce včelami a díky souhře těchto faktorů dochází k opilování samičích orgánů květu. Včely létají po určitou dobu pouze k jednomu druhu rostlin a tato florokonstantnost zajišťuje přenos genetického materiálu mezi květenstvím obojího pohlaví. Pro včely je pyl zásadním zdrojem proteinů, minerálů a vitamínů.[134] Jemný prachový pyl nasbíraný na květech včely stmelí a v podobě rousků[135] přinesou do úlu, kde jej složí do buněk svých voskových plástů.[136] Pro přenos pylového prachu z květu do úlu využívají včely schopnosti setřít ze svého těla pokrytého chloupky veškerý přichycený pyl na poslední pár nohou. Konkrétně do tzv. klíštěk, tedy prostoru mezi stehnem a holení zadních nohou.[137] Už během sběru pylu a vytváření rousek zvlhčují pyl obsahem svého medového váčku spolu se sekrety svých žláz.[138]  Na sběr pylu se specializují mladé včelky létavky, starší sedmnácti dnů.

            Pyl je po medu druhou nejvýznamnější potravou včel. Jedno včelstvo spotřebuje do roka dvacet až čtyřicet kilogramů pylu.[139]  Uvnitř včelího díla nachází pyl upotřebení jako výživa plodu a mladých včelích dělnic, mlaďušek, které od prvních hodin života vyhledávají plástový pyl.[140] Po návratu do úlu včela vyhledá část plástu s nezaplněnými buňkami, setřese pyl a ihned odlétá pro další pylové zásoby. O donesený pyl se starají včely dělnice, které ho za pomoci hlavy a kusadel natlačí do buňky. Pokud je již dostatečně plná, je uzavřena krustou tvořenou směsí medu a sekretu medového váčku.[141] Pyl má nenahraditelnou úlohu při vývinu hltanových žláz dělnic[142], které produkují mateří kašičku, potravu včelí matky.[143]

            Pyl můžeme získávat dvěma způsoby. První způsob je pomocí tzv. pylochytů, což jsou zařízení, která mohou být instalována přímo na česno[144] a nebo k podmetu[145]. Aby nedošlo k znehodnocení pylu, je nutno vybírat zachycené rousky co nejčastěji, nejlépe denně. Jinak podléhá zkáze v podobě roztočů a hniloby. Takto lze sběr pylu uplatňovat zpravidla jen několik málo dnů. Poté se včely přizpůsobí a zamezují ztrátám pylu tak, že vcházejí do upravených úlů předsouváním zadních nohou a tak minimalizují ztráty. Způsob jak pyl zachovat je několik. Lze sušit, ale tento způsob je velmi náročný, protože s přičiněním tepla se z pylu ztrácí cenné látky. Běžněji se pyl zamrazuje a neztrácí nic ze svých kvalit.  Pyl lze získávat také z pylových plástů. Jedná se náročnější způsob, při kterém je nutno upotřebit speciální mezistěny a stejně tak upravené rámky. Takto získaný pyl je na rozdíl od rouskového trvanlivější a může se krátkodobě skladovat v chladničce.[146]

            Pyl lze uplatnit jak ve farmacii, tak v domácnosti. Zde jsou vše jeho možnosti využití omezené a je považován spíše za doplněk stravy do kombinace másla či medu. Samotná konzumace je málo výhodná. Většina pylových zrn projde trávicím ústrojím člověka neporušena. Mimo vědecké poznatky je pyl používán jako prostředek na zmírnění civilizačních chorob a zvýšení vitality, např. u vrcholových sportovců.[147] Plnohodnotného označení jako léčiva se pylu zatím nedostalo. Brání tomu problémy s homogenizací, jelikož pyl z různých rostlin má rozdílné účinky.[148]

            Ve zkoumané oblasti se sběru pylu žádný z včelařů nevěnuje. Získávání tohoto produktu znají jen přeneseně z odborného tisku.

6.5    Včelí jed

            Včelí jed je čirá tekutina obsahující směs látek, které se tvoří jako sekret jedové žlázy. Včela jej používá pudově k obraně včelího společenství v případě ohrožení.[149] S projevy včelího jedu mají zkušenost všichni Ti, kteří na vlastním těle pocítili včelí bodnutí. Právě jed je spouštěčem nepříjemné reakce, která na sebe od doby vpichu nedá dlouho čekat. Celá řada včelařů se domnívá, že právě tyto nepříjemné prožitky a s nimi spojená panika jsou jedni  z mnoha důvodů  proč řady včelařů spíše řídnou než sílí. Včela František Výstup se vyjádřil takto: „Já si myslím, že je to tím pichnutím, že se mladí bojí. A pak ty náklady.“ [150] Narazil na další důvod, proč nepřibývá mladších včelařů.

            Je důležité členit toxoalergickou reakci zdravých lidí od celkové anafylaktické reakce přecitlivělých jedinců, kdy organismus může přestat kontrolovat základní životní funkce.[151] Organismus mnoha včelařů získal za léta práce se včelstvy díky pravidelným dávkám včelího jedu imunitu, a jejich tělo na včelí bodnutí téměř nereaguje. Tak jak ji vysvětluje včelař Miloslav Malík ze Starých Hutí. „Já sem jednú chytl já nevím, kde už to bylo takové divné počasí. Já sem se dal do včel a strhlo se nějaký divný počasí a ty včely začali pichat. Já sem dostal žihadel strašně moc. Strašně. No a nestalo se mě nic, ani sem neopuchl, protože mám takový dojem, že pokud člověk dostane určitý množství toho jedu do těla, tak na to tělo nereaguje.“ [152]

            Je nutno poznamenat, že pokud včela zaútočí na člověka či jiný organismus, jedná vždy z pocitu vlastního ohrožení či ochranářských snah. Pokud se včelí žihadlo dostane do kontaktu s kůží, dochází k vytržení celého funkčního žihadlového aparátu. Tento způsob ochrany je účinnější než jednorázová bodnutí vosí či čmeláčí. V těchto případech se žihadlový aparát nevytrhává a aplikace jedu zůstává povrchová.[153] V lidovém léčitelství jsou účinky včelího jedu používány především jako prevence či zmírňující prostředek revmatických potíží. V rámci terénního výzkumu mi včelař Miloslav Malík vypověděl, že on sám si aplikuje včelí bodnutí do ramene, vždy kdy pociťuje příznaky bolesti: „Já si pichám schválně včelky do ramena. To rameno mě bolí, tak si tam pichnu včelku. A vždycky se těším v zimě na jaro, až si budu moc píchnut nějakú včelku, aby mě přestaly bolet ramena a koleno.“

            Jiné zkušenosti má s aplikací včelího žihadla včelař Václav Forman z Vřesovic. „Včela sama nerada pichne do revnatického, bolestivého místa. Ani když ji přidržím.“ Množství a kvalita jedu se odvíjí od klimatických podmínek, druhu potravy či stáří včely. Faktorů, které ovlivňují kvalitu jedu, je však více. Včela je na vrcholu svých fyzických sil mezi 16. až 18. dnem svého života. V těchto dnech je přesmíru útočná a napadá všechny narušitele v blízkém okolí česna.[154]

            Zpracování včelího jedu je pro většinu malovčelařů technologicky nedostupnou disciplínou. O to více je  takovéto zpracování v kompetenci průmyslových podniků, zabývajících se výrobou léčiv. Za všechny bych uvedl Slovakofarmu vyrábějící mast s přídavkem včelího jedu Vinaprin.[155] Dříve byl na trhu k dostání lék německé výroby Forapin, který byl právě Vinaprinem nahrazen.[156] Nejvíce jsou prozkoumané protizánětlivé účinky včelího jedu. Je také jednou z látek pomáhající s léčbou epilepsie. Rovněž se včelí jed používá k desensibilaci akutně alergických osob či kombinací s akupunkturou.[157] Ani mezi velkovčelaři není odběr jedu příliš obvyklý. V mikroregionu Podchřibí s odběrem tohoto produktu má jedinou zkušenost včelař Cyril Martinek z Hýsel, který ovšem od plánovaného získávání včelího jedu upustil z důvodu nízké rentability: „Chtěl jsem se do toho pustit. Dokonce jsem na to měl i ty přístroje. Není to placený. Nevím, protože jsem toho za včasu nechal.“ Nejúčinnější formou k získávání včelího jedu jsou elektrické výboje střídavého proudu o různých frekvencích. Intenzita proudu je nízká a neměla by včelám škodit. Takto rozdrážděné včely napadají gumovou podložku umístěnou na česně, ze které vycházejí elektrické podněty. Žihadlo lehce prostoupí gumovou plenkou a pronikne až na podložené sklo, kde se zachytí včelí jed.[158] Ranější podoba těchto přístrojů fungovala na principu získávání celého žihadla. A to byl další z důvodů, proč včelař Cyril Martinek této činnosti zanechal. „Ty včely uhynuly, ať už bodaly nebo nebodaly. Zjistili, že ta včela dostala šok.“

6.6    Mateří kašička

            Krmná šťáva mateřích larev neboli mateří kašička je homogenní substance kašovité konzistence, bílé až smetanověžluté barvy.[159] Charakteristická je pro ni jemně kořeněná, až pikantní vůně.[160] Jedná se o produkt, který je vylučován hltanovými žlázami včel dělnic. Mateří kašička je krmnou šťávou včelího plodu a imaga matky. Včely mateří kašičku nijak neukládají, ihned po vyloučení ji včely dodávají do buněk a larvy se jí hned živí. Mateří kašička se svým bohatým složením liší od šťávy pro larvy dělnic, popřípadě trubců.[161]

            Získávání mateří kašičky je s ohledem na ostatní včelí produkty náročnější. Včelstvo potřebuje matečníky pouze pokud je matka slabá, a nebo se chystá k rojení. Zdravé včelstvo za rok vychovává pět až dvacet matečníků, což by k produkci mateří kašičky nestačilo a zároveň nemohou být použity z důvodu nezbytné potřeby včelstva. Včelaři, kteří se specializují na odběr mateří kašičky, musí využít podobnou technologii, jakou se daří sériově odchovávat matky. Využívají feromonu, tedy látky, která slouží k vnitřní komunikaci v úlu a matka jím včely ovládá. Ze včelstva se odstraní matka, buď trvale, nebo jen na několik hodin. Včelám po zjištění snížené koncentrace feromonu započnou starosti o výchovu nové matky. Včelař toho využije       a do včelstva vloží připravenou sérii svisle orientovaných voskových nebo plastových mističek s předem vloženými jednodenními larvičkami. Larvičky se přesouvají z umělých matečníkových misek, z dělničích buněk.[162] Včely takto přemístěnou larvu pokládají za plnohodnotnou matku a v matečníku ji zásobují mateří kašičkou. Vždy záleží na individuální síle včelstva. Pokud je včelstvo silné, je možné do něho během sezony vsadit až šedesát přelarvovaných matečních misek. Každý třetí den se misky odebírají a vkládají se nově přelarvované. Takovýto způsob těžby mateří kašičky nemůže být dlouhodobý a je důležité po několika sériích výměn udělat přestávku.[163] Je jen na citlivém přístupu včelaře, který si musí sám určit rytmus výměny tak, aby své včely příliš neoslabil. Z matečníku se kašička odsaje trubičkou pomocí vakuové pumpy, nebo mechanicky vybere malou plochou lopatičkou. Po odběru se mateří kašička přecedí přes sítko, aby se zachytily zbytkové kousky vosku.[164]

            Skladování mateří kašičky není jednoduché, jelikož se jedná o produkt citlivý na světlo, teplo, a vzduch. Proto je třeba hned po odběru uskladnit mateří kašičku v dobře uzavřeném obalu do chladna, kde při teplotě 0 až 5 stupňů vydrží až půl roku. Hloubkově zmražená pak dva až tři roky.

            Širší využití mateří kašičky v lékařství je prozatím rozporuplné a mnohé z účinků nejsou dosud vědecky podloženy, přičemž je nutno zdůraznit, že většina z pacientů, kteří měli možnost ve své léčbě využít mateří kašičky je s jejími účinky spokojena. Jde o individuální pocity pacientů, které jsou ovšem nanejvýš podnětné k dalšímu zkoumání tohoto včelího produktu. Mateří kašička je nejčastěji využívána jako lék na celkové zvýšení imunity, léčbu nechutenství a mnohé další. Úspěšně je rovněž využívána do kosmetických přípravků, kde podporuje růst kůže a obnovu kožních tkání.[165] V regionu se nikdo z včelařů produkcí mateří kašičky nezabývá.

6.7    Včelami ovlivněná voda

            Včelami ovlivněná voda nebo jiný nápoj se položí na určitou dobu do blízkosti úlu. Mnoho lidí věří, že takto ošetřená tekutina získá energii z včelstva a pomůže lépe regenerovat organismus. Přesto neexistují vědecky podložené důkazy, které by s určitostí potvrdily tuto teorií. V této souvislosti lze též uvažovat o léku důvěry, tzv. placebo efektu, tedy způsobu léčby, kdy je pacientovi podáván lék bez jakéhokoliv efektu.[166] Z mnou oslovených informátorů má zkušenost s takto ošetřenou vodou pouze včelař Emanuel Budík z Bohuslavic.: „Voda se dává na úly, teď se o tom občas ve včelařství píše. A skutečně to mám odzkoušený. Matka mé manželky je z Nového Města nad Metují a když sem ještě jezdívala, měla přepravku. Ta voda snižuje hladinu cukru v krvi. A známý z Frýdku si dělá srandu, že když položí do včelína desítku, za den má dvanáctku.“ [167]

7.    Med a jeho využití

7.1     Legislativa a problematika prodeje medu

            Legislativa a svazová norma Český med jsou mnoha včelaři vnímána spíše jako doporučení. Dávají včelařům možnost prodávat, ale i prezentovat své výrobky jak sami nejlépe dokáží.

            V posledních letech probíhá masivní kampaň v médiích,[168] zaměřená na prodej medu ze dvora. Jde o takovou formu prodeje, kde je prodejcem sám včelař. Jediným limitem je pak množství prodaného medu, které nesmí přesáhnout hmotnost dvou tun.

            Kampaň je zaměřena především na kulturu prodeje. Důrazná doporučení jsou směřována na čistotu sklenic a uzávěrů. Nebývá totiž pravidlem, že jsou vždy nová. Mnohdy se jedná o sklenice od zavařenin, ve kterých se aroma původního obsahu neustále udržuje i poté, co je sklenice naplněna medem a tím jej samozřejmě znehodnocuje. Jasné doporučení zní, že je vždy potřeba nové sklenice, ale i uzávěru, což není v mnoha případech dodržováno, jak jsem se během terénního výzkumu mohl přesvědčit. Za vhodnou je považována také etiketa, která jasně popisuje pojmenování druhu medu. „Označení druhu medu je povinný údaj. Vyhláška dává na výběr jen jednu ze dvou možností – med medovicový, nebo med květový (synonymem nektarový). Nestačí napsat pouze med smíšený, či med lesní“.[169] Takto legislativní pravidla shrnul Dalibor Titěra z Výzkumného ústavu včelařského, a dodává, že na etiketě je možné uplatnit i vtipná doporučení jako například: „Tento med doporučuje devět z deseti medvědů.“ Legislativa ovšem zakazuje přidávat k názvu jakákoliv adjektiva týkající se pravosti, kvality či naturálního původu medu. Nesmí zde být ani zmínka o zdraví prospěšných účincích. Lze využít označení český med, potažmo moravský či slezský. Zcela zbytečným údajem je uvádět na etiketě, že výrobek je produktem včely medonosné (Apis mellifera). V evropském prostoru se vyskytuje pouze tento druh včel. Na etiketách medů dovážených z mimoevropských zemí by tento údaj však neměl chybět. Je na každém včelaři, jakou formu prezentace svého medu zvolí. Etiketa může být jedním z  ukazatelů kvality včelaře. Ale ne vždy má smysl, zvláště u malovčelařů, kteří mají své stálé odběratele a mnohdy jsou rádi, že zásobami medu pokryjí jejich nároky, zvláště v letech včelařsky chudších. Pro ně jsou pak etikety zbytečností. Jiní, progresivnější včelaři, kteří mají medu k prodeji dostatek, však považují novou sklenici s etiketou za standard.

            Několik zásad, které mohou být zároveň návodem pro ostatní včelaře na základě vlastních zkušeností shrnul Stanislav Haas ze ZO Benešov. Jak popisuje na stránkách Včelařství[170] pro prodejce ze dvora je důležité mít vkusnou a zároveň poutavou tabuli v co nejbližší blízkosti bydliště. Zásoby medu jsou samozřejmostí. Za podstatné dále považuje upravené stanoviště, kde může potencionální zákazník pocítit propojení místa s produktem. Jde především o psychologii a navození atmosféry, která však může mít na prodej zásadní vliv. Vkusná etiketa a nové sklenice i s uzávěry jsou dnes pro mnohé včelaře samozřejmé. Za vhodné se považuje uvést i prodejní dobu. Včelař by měl mít vždy v zásobě dostatek informativních letáků, po jejich přečtení se zákazník seznámí s vlastnostmi medu, ale také sám včelař by měl umět o medu pohovořit. Důležitým hlediskem je i cena, která by měla být přiměřená a mezi včelaři v dané oblasti domluvená.[171] Nedoporučuje se prodávat pod cenou a tím poškozovat kolegy a zároveň tak znevažovat hodnotu vlastní práce.

            Ke zvýšení kreditu včelaře mohou pomoci ocenění, jako je například zlatá medaile z celorepublikové soutěže Český med. Tato soutěž je otevřena všem včelařům, kteří vytočili svůj med na území České republiky. Vzorky prochází důkladnou kontrolou kvality a pokud splňují veškerá ustanovení podléhající svazové normě, včelař automaticky získává toto významné ocenění své práce a zároveň výraznou obchodní značku.

            Propagace vlastního medu je pro včelaře zásadní. Na rozdíl od poměrů před rokem 1990, kdy  byla výkupní cena medu[172] dotována státem se dnes včelařům nevyplatí prodávat med do výkupu. „No, je to okolo čtyřiceti, padesáti korun. Možná se ta cena i liší. Medu není a nejen u nás, ale i ve světě. V jižní Americe, tam padly statisíce včelstev na varoázu. Je hlad po medu, takže ti výkupáci šli s cenou nahoru. Ale nevím kolik to přesně. Já se o to nezajímám, já jim ho nedám. Ono není problém med prodat, ale ne za čtyřicet nebo za padesát korun. Prostě to co nám nabízejí tady v těch výkupnách, oni na tom vydělávají a pak to prodávají v obchodech za sto dvacet.“ Takto vyjádřil svůj názor na výkup medu včelař Emanuel Budík z Bohuslavic. Obecně platí, že kdo chce kvalitní med, není odkázán pouze na sortiment obchodů či větších obchodních řetězců, ale měl by si najít svého včelaře. Myslím, že dneska by už lidi mohli mít rozum a každý by měl chodit ke svému včelaři. Vyjádřil svůj postoj včelař Pavel Uhlíř z Labut. Petr Táborský, výkonný sekretář Cechu profesionálního včelařů vyjádřil svůj pohled na okolnosti ovlivňující cenu medu v článku v časopisu Včelařství.[173] Za nejsilnější vliv považuje zdravotní stav včel. Odkazuje na problémy v zahraničí s úhynem včel. Především na země, kde byl produkován med určený na vývoz do Evropy. Což vede k růstu ceny a na trhu se častěji objevují medové náhražky. Další z faktorů, které autor článku jmenuje je poptávka po „domácím“ medu. Zabývá se otázkou, jestli se cena medu může vyšplhat tak vysoko, že se med stane potravinou, kterou si kvůli ceně zákazník odřekne. Tato úvaha ovšem naráží na realitu prodeje. Ve zkoumaném regionu je med prodáván za cenu 100 Kč/kilo. V článku je uvedena obecná cena nižší, 60 až 80 Kč/kilo. Což ovlivňuje ceny výkupní a je tak zpomalován růst cen. K obecné problematice růstu cen se vyjádřil Tibor Skalka z Hýsel: „Cena medu byla vývojově stejná, to znamená za bývalého režimu se vykupovalo kilo medu za 35 korun. Oficiální výkupní cena, což byly obrovské peníze, když si to vezmeme z hlediska toho poměru, který tam byl. Po revoluci ty ceny stagnovaly a byly pořád stejné. Takže se stalo, že kilo medu bylo za pětatřicet a dokonce i pod třicet. Uplynuly další doby a koruna zesílila. V dnešní době si za pětatřicet korun pořídí daleko míň věcí. Potom do výkupu medu nebylo a cena výkupní se navyšuje. Protože dřív to šlo skutečně všechno do toho výkupu a doma se prodávalo sem tam někdy, protože se to ani nesmělo. Ale pak se zjistilo, že je prodej přes ulici, takže může prakticky prodávat každý. Takže to samozřejmě potřebuje nějaké náležitosti. Musí to mít nějak ošetřené. Měla by to byt vizitka toho včelaře. Na etiketě by mělo být jaký je to med, kdy ho plnil, jaký to je ročník.“ [174]

7.2    Medovina

Z medu je možné kvašením připravit medovinu, medové pivo i několik druhů medových vín.[175] Zprávy z druhé poloviny prvního tisíciletí uvádí, že medovina byla nejoblíbenější nápoj Slovanů.[176] Oblíbeným nápojem zůstala medovina na našem území celá staletí. Potvrzuje to i nařízení císaře Josefa II. pro Moravu, které dovoluje prodej medoviny v neděli a o svátcích jen po bohoslužbách.[177] Medovinu vytlačily v 19. století levnější lihové nápoje s větším procentem alkoholu. Ve střední Evropě můžeme medovinu považovat za tradiční nápoj, který zaznamenal v posledních letech velkou oblibu. První medoviny se spíše podobaly medovému pivu, které má nižší obsah alkoholu, je pěnivé a méně trvanlivé.[178] Medovina vzniká kvašením medového roztoku a téměř každý včelař ve zkoumané oblasti je samovýrobcem medoviny, především bylinné. Mezi nejoblíbenější průmyslově vyráběné druhy patří bylinná, skořicová, ořechová a mnohé jiné.[179]

8.    Zvykosloví

            V literatuře nacházíme mnoho dokladů o zvykosloví, týkajícího se chovu včel. Většina obyčejů byla respondentům dobře známa, přesto potvrdili, že se jimi sami neřídí. Můžeme tedy předpokládat, že včelaři získali povědomí o těchto zvycích „uměle“, především z literatury. Jediný z respondentů, který vzpomenul přísloví z včelařského prostředí byl včelař Tibor Skalka z Hýsel a jednalo se o příměr „Ženci do pole, včely z pole.[180]“

            V lidové tradici je včela chápána jako tvor člověku rovnocenný a proto se nelze divit, že právě na dodržování zvyků týkajících se včel byl kladem velký důraz. Nejcitovanějším zvykem, se kterým je včelařská veřejnost dobře seznámena a který svědčí o mimořádné provázanosti člověka se včelou je popisem tradice, kdy rodina zemřelého včelaře poklepe na úl a oznámí včelám „Včeličky, zemřel vám hospodář.“ Pozůstalí věřili, že pokud by takto neučinili, včely by zemřely. Smrti se týká i další literaturou často zmiňovaný obyčej. Doporučuje vdově, aby před úly vzpomenula na svého zesnulého muže, jinak bude pobodána, a nesmí zapomenout včelám představit jeho nástupce. Ovšem včely by neměly být koupeny, za předpokladu, že jejich hospodář zemřel, protože samy také uhynou.[181]

            Zcela jedinečným okamžikem bylo zakládání nového včelstva, kdy hospodář použil způsob usazení divokého roje. Dbalo se především na přípravu úlu. Nejprve byl vykouřen kadidlem a vytřen mateřídouškou. Tato část přípravy často podléhala krajovým variantám, a proto někde vykuřovali úly melisou a potírali komonicí,[182] význam však nesla všechna stejný a to, aby se včelám v úlu zalíbilo.[183]

            Včela byla také chápána jako zprostředkovatel mezi člověkem a přírodou a jejím prostřednictvím se snažil včelař získat dostatečnou úrodu. Pokud si chtěl hospodář zajistit dobrou sklizeň ovoce, obvázal všechny stromy na zahradě provázkem, namočeným v medu.[184] Med byl v lidové tradici chápán symbol zdraví, proto nechyběl u štědrovečerní večeře. Stejně tak byl přidáván do kaše na Zelený čtvrtek.

9.    Spolková činnost

9.1        Historie včelařských spolků

            Včelařství se za staletí svého vývoje proměnilo. Nejdříve se jednalo o svobodnou činnost, později, kdy lesy patřily pod správu církevní či světskou, bylo provozování včelařství propůjčováno za poplatek. Nejstarším právně ochranným předpisem bylo trestání krádeže včel.[185]

            Lesy patřily šlechtě a platilo na ně tzv. brtnické právo. Medaři a brtníci platili za používání lesů poplatky, především v naturáliích. Jednalo se o takzvaný medový desátek. Jak už je naznačeno, zprvu byl vlastník lesa vyplácen především medem. V pozdější době se přešlo na úhradu peněžní. Důkazem přesunu na finanční hotovost je dochován zápis Bernarda ze Žerotína z roku 1591: „Medaři mně z jedněch každých včel starých, které v brti mají po jednom groši albovém každý rok dávati a v tom spravedlivě, kdo včel má, k tomu se přiznati.“ Nad brtníky byl ustanoven zvláštní dozor. Tato funkce se jmenovala starší nad lešáky. Brtný neboli starší nad lešáky dostával plat, takzvané pařezné a k tomu pozemky k užívání. Z kruhu těchto správců byl volen lamfojt, který zastával funkci zástupce u soudů a úřadů. Jednou ročně se scházela medařská obec k rokování čili pořádku, kde bylo možné řešit spory, které mezi medaři během roku vznikly. Datum této schůze bylo neměnné, první úterý po sv. Martinu.

            Kdo se chtěl stát medařem, musel se ohlásit lamfojtovi a po zaplacení přípovědního[186] mohl užívat panského lesa. Medaři byl prodán strom, který si sám vyhledal a jeho povinností bylo ho co v nejkratší době usadit včelami. Pokud vybraný a označený strom do roka neosadil, potrestání se nevyhnul. Medaři automaticky plynuly z užívání brtě závazky vůči vlastníku lesa a také lamfojtovi, který zastával funkci medaři a brtníky zvoleného přednosty. Pokud vypukl včelí mor, bylo třeba vše okamžitě nahlásit přednostovi. Nebylo-li tak učiněno, vlastník poškozené brtě byl potrestán pokutou. Trestán byl každý, kdo věděl o vyloupení brtí, přestože se krádeže sám neúčastnil. V průběhu 17. století platil přísný zákaz výroby dřevěného uhlí v milířích. A to od sv. Ducha do sv. Jakuba. Právě v tomto období se nejvíce dbalo na včelí pastvu. Další omezení, se kterým se setkáváme, je přísný zákaz mýcení lesa a zadělávání pasek v blízkosti brtí. Hajní měli též nařízeno chránit lípy a javory.[187]

            Medařské právo, které platilo ve středověku, prošlo různými obměnami až k  patentům Marie Terezie pro Moravu a Čechy v letech 1775 a 1776. Tyto reformy přinesly úpravu rojového práva. Nově bylo možné stíhat a poté usazovat roj, i když byl na jiném pozemku.[188] Patenty ztěžovaly včelařům[189] sdružování a právo vyřizování sporů před právem včelařským v cechovní obci. A také byla zrušena ochrana včelstev před nákazou, a to až do roku 1909, kdy byla zákonem zajištěna ochrana včelstev před nákazami včelího plodu.[190]

            Za nepřímé předchůdce včelařských organizací lze považovat cechy. Ty vznikly z potřeby ochrany společných zájmů včelařů. Noví členové na sebe přijímali závazek podřídit se rozhodnutí včelařského práva. Bylo jim zaručeno právo, ale také ukládány povinnosti. Především však byl členům cechu zajištěn odbyt včelích produktů. O svých potřebách i sporech si rozhodovali členové medařského sdružení až do již zmiňovaných let 1775 a 1776 sami.[191]

            Nejstarší včelařský spolek v českých zemích byl založen roku 1864 v Chrudimi. Samotnému založení předcházelo dvou a půlleté jednání s vídeňskou vládou, které vyústilo 4. 10. v oficiální souhlas k založení Prvního českého včelařského spolku v Chrudimi.[192] Spolek se stal střediskem východočeských včelařů a příznivě zapůsobil pro vznik dalších včelařských sdružení.[193]

            Uvolněním politických poměrů v zemích Rakouska-Uherska na konci 19. století                      se probudily národní a vlastenecké snahy a daly tak prostor přirozené potřebě sdružování obyvatel. Právě mezi roky 1890 až 1914 vzniklo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nejvíce včelařských spolků. V roce 1896 bylo sdruženo v Ústředním spolku v Čechách 49 spolků. V roce 1906 narostl počet spolků na 149 a o deset let později se počet spolků zvýšil na 270.[194]

            Dnešní podoba spolkové činnosti platí za vysoce organizovanou a i díky této skutečnosti se daří naplňovat myšlenku jednoty a co nejlépe podporovat a hájit jak zájmy včelařů, tak především rozvoje a prospěchu samotného včelařství.

9.2       Historie včelařského spolku v Kyjově.

            Spolkové včelařství na kyjovsku existuje od léta roku 1904, kdy byla na podnět školdozorce Karla Blesíka tato dlouho postrádaná organizace založena. Ještě před schválením stanov[195]  zjistil František Barabáš téměř všechny včelaře na okrese a posléze je pozval na zařizující Valnou hromadu, konanou 8. prosince 1904. Na ní se sešlo celkem 60 včelařů, kteří byli poučeni o důležitosti včelařství a byly jim vysvětleny spolkové stanovy. Dále se usneslo zaplacení členského příspěvku ve výši dvě koruny, pro činné členy činil korunu jednu. Také bylo včelařům nabídnuto předplatné odborného časopisu Včely Moravské, prvního odborného časopisu věnujícímu se včelařství na Moravě.

            První léta po ustanovení včelařského spolku měla členská základna velmi proměnlivý charakter. Důvodů proč v těchto letech počet členů klesal bylo několik. Mezi hlavní se řadí úhyn včel, ale také jejich malý ekonomický přínos pro včelaře. Zajímavá situace nastala během snahy několika včelařů o osamostatnění a následného zřízení vlastního včelařského spolku, převážně situovaného do jedné obce či několika blízkých obcí. Jako modelový příklad nám může sloužit událost z roku 1919, kdy se odštěpili včelaři z obcí Jestřabice, Koryčany, Mouchnice, Stupavy, Snovídek a Nemotic. Učinili tak bez oznámení své mateřské organizaci a jejich počin zaznamenal do kroniky jednatel Emil Důfek. „Přejeme jim ze srdce, aby se jim dobře dařilo, nemůžeme však opomenouti poznamenati, že tak učinili bez našeho vědomí, jakoby se báli, že jim snad budeme klásti překážky.“ Našli se i tací, kteří sic pobírali výhod spolku, ale nebyli ochotni žádného vkladu. „Členů měl náš spolek v roce 1907, 67, v předešlém roce 83, ubylo tedy členů, věc na první pohled zarážející, ale uvážíme – li, že jednak vystoupili takoví, kteří pozbyli včel, jednak ti, kteří sice užívali výhod spolku, ale s placením slyšet nechtěli  a nebo zaplatili po velkém upomínání a potom vystoupili, tu není čeho litovati…“

            V meziválečných letech 1914 až 1918 nebyla kronika doplňována a činnost spolku byla utlumena. První valná schůze konaná 2. února 1919 se nesla v národním duchu a byla ještě plná emocí z nedávno skončené 1. světové války. O tom, že nově vzniklý stát z počátku své existence nesplňoval představy občanů, je možno dočíst se i z jednatelské zprávy valné hromady svolané  o deset měsíců později, konkrétně z 8. prosince 1919. „Nekázeň, vymykání se povinnostem občanským, přemrštěné ceny, nekonání uložené práce, teror jedněch proti druhým, touha stran po nadvládě a podporování krádeží, sobectví, prospěchářství, neláska a závist, to jsou následky pětileté krvavé války…“. Mezi výčtem negativ nalezneme také antisemitické projevy a výzvy k bdění a ostražitosti i k vlastním spoluobčanům.“Jsou to i naši spoluobčané hlavně židé, kteří usilují o rozvrat naší republiky štvou a popichují lid, těžíce přitom nejvíce.“ V roce 1923 zažívá včelařský spolek jedno z nejčernějších období své historie, pomineme-li obě světové války. Rok 1923 je ve znamení ekonomického úpadku státu z důsledku celosvětové finanční krize. Tyto změny se projevují i na morálních postojích včelařů. Během prvního poválečného roku 1919 spolek čítal 111 členů, ale v  roce 1923 klesá na pouhých 45 členů. Tuto situaci ztěžuje velmi krutá zima, kdy umírá mnoho včelstev a kilo medu se prodává na brněnských trzích za minimální cenu 12 korun. Rok 1923 pro kyjovské včelaře pokračuje ve špatném duchu, 13. července umírá jeden ze zakladatelů Karel Blesík. Celá dvacátá léta jsou pro včelaře spíše lety hubenými. Opakované marné snahy o státní podporu, což se týkalo především dodávek cukru, nebyly úspěšné. Situace se začíná měnit i s ekonomickou stabilizací státu ve 30. letech. Mezi činnosti spolku patřily i všeobecně vzdělávací akce, za které lze například považovat první dva kurzy pečení medového pečiva, pořádané v roce 1933 v Kyjově a Osvětimanech.

            Počet včelařů neustále stoupal až do roku 1941, kdy se zastavil na počtu 198, hospodařících na 1487 včelstvech. Ve stejném roce přišla velká katastrofa v podobě úhynu 490 včelstev. V létech okupace byla činnost spolku na tři léta utlumena. První Valná schůze se konala až roku 1945. Velmi prazvláštní rok byl 1947, kdy trápilo naši republiku obrovské sucho. Rostlo mnoho plevele „medoval každý plot“, tedy výborný rok pro včelaře, ale ten nejhorší pro hospodáře, za mnohá desetiletí.

            V roce 1954 postihla kraj nucená kolektivizace a včelaři jsou nuceni s nově vzniklými Jednotnými zemědělskými družstvy řešit problémy s opilováním zestátněné půdy. Nově vzniklá družstva však nemají zájem o opylení zemědělských kultur.[196] Následujícího roku přichází velká změna při výkupu medu. Roli základních včelařských organizací přebírá síť obchodních středisek Jednota, která ji bude zajišťovat po dalších 45 let.

            Roku 1960 dochází ke změně stávajících okresů. Kyjovská organizace, jenž má pod patronátem dvacet obcí, je rozdělena do okresů Uherské Hradiště, Hodonín a Vyškov. Z důvodu většího sblížení včelařské obce výborové schůze cirkulují po obcích kyjovské organizace.[197]

            Na počest šedesátého výročí založení kyjovského spolku byla uspořádána v prostorách radnice města Kyjov včelařská výstava. Nejstarším exponátem výstavy byl 250 let starý klát Jindřicha Vašíčka ze Sobůlek. Dalšími cennými vystavovanými předměty byly dva hliněné dymáky a proutěný roják, přes sto let staré.

            Kronika kyjovského včelařského spolku nikdy nebyla striktně spolkově zaměřena, zápisy často překračovaly hranice včelařské problematiky. V nich se promítalo celé společenské dění, zvláště v letech pro naši republiku politicky významných. Prorežimní dikce následující citace je způsobena jednak politickým smýšlením kronikáře, ale také vměšováním politických struktur do spolkové činnosti a následného překrucování pravdy v celospolečenské rovině, jak tomu bylo při vpádu sovětských vojsko v srpnu 1968. „Rok 1968 byl po stránce politické rokem, který hodnotíme jako rok plný vášní, vzájemných útoků, dokonce i kontrarevolučních snah těch, kteří usilovali o změnu v našem životě a to směrem ke kapitalismu, proti Sovětskému svazu, proti socialismu. Po vstupu armád Varšavské smlouvy na naše území, aby zachránili vymoženosti Únorové revoluce, začaly hlavní útoky proti komunistům a Sovětskému svazu. Nutno po pravdě říci, že v naší organizaci, až na výjimky nebylo místo pro tyto nezdravé nálady a práce v ZO probíhala normálně bez jakýchkoliv rušivých zjevů.“ Podobné tendenční záznamy se týkaly i připomínek výročí, jako tento z roku 1970. „Tento rok je památným třemi výročími, před třemi sty lety zemřel náš Jan Amos Komenský, učitel národů […] Druhé výročí, které bylo též náležitě při výroční schůzi vzpomenuto, 100 let od narození V. I. Lenina, jenž uvedl socialismus do skutečnosti. A třetí výročí – 25 let od osvobození Československa z fašistické okupace 1945.

            V sedmdesátých letech proběhla celá řada společenských akcí, které měly osvětový i stmelující charakter. Především pak kurzy vaření medoviny, agilního předsedy kyjovské ZO Oldřicha Máčela.[198] „Byl to družný večer plný zpěvu a veselí při občerstvení a ochutnávání medoviny, která se všem velice líbila.“[199] Pod vedením jeho manželky probíhaly kurzy medového pečení. Další aktivitou byly tematické zájezdy pořádané ke spřáteleným organizacím. „Zájezd do jižních Čech se velmi vydařil. Navštívili jsme tři včelíny i odchov matek. Přátelům v Kremži na včelínech jsme předali upomínkové dary, které byly s povděkem přijaty.“[200]V roce 1979 je dohodnuta družba s myjavskými včelaři, která trvá dodnes. Cílem této koalice je oboustranná spolupráce a výměnu poznatků, ale také vzájemná účast na společenských akcích pořádaných oběma organizacemi.

            V polovině 70. let postihla kyjovský region včelařská tragédie. Otrava medokrmem z Trnavské škrobárny postihla nejen včelaře na Slovácku, ale i v jiných částech Moravy a Slovenska. Pobouření nad celým případem jen zdůrazňuje zápis v kronice. „Vedení státního podniku se snažilo zbavit zodpovědnosti, ve výsledku i přes dlouho trvající při, byly soudní cestou škrobárny donuceny odškodnit poškozené včelaře. Celá záležitost je nesmírně nepříjemná, řekněme až přímo nechutná, co se týče medokrmu, se trvale táhne. A včelaři nebyli dosud spravedlivě odškodněni v důsledku uhynulých včelstev. Které bylo způsobeno dodáním škodlivého medokrmu Škrobárnami v Trnavě.“

            Téměř celá druhá polovina dvacátého století se nesla v duchu těsné atmosféry obav z důsledků studené války, jak vychází ze zápisu z roku 1982. „Vstupujeme do nového roku 1982 s napětím, v očekávání co nám přinese nového. Svět se stále zmítá v horečném zbrojení nukleárními zbraněmi, na které jsou vynakládány fantastické finanční sumy peněz, které jsou ždímány z mozolných rukou pracujícího lidu…“ a také plné naděje jako zápis z roku 1985 „A věříme, že v nadcházejícím měsíci březnu, kdy se sejdou zástupci dvou velmocí SSSR a USA na ženevské konferenci o míru a soužití a dohodnou se na zabezpečení všech mírových otázek.“

            V 80. letech postihuje region závažné včelí onemocnění Varroáza.[201] Roku 1983 je zachycen první výskyt této nemoci v okrese Hodonín, ale i v sousední ždánické organizaci. Několik vesnic spadajících pod ZO Kyjov bylo přesunuto do prvního ochranného pásma a bylo nutné odebrat vzorky nemoci. 17. 5.1983 byl ustanoven zákaz kočování a  všechny kočovné vozy se vrátili zpět na zimní stanoviště. V roce 1985 byly Varroázou postiženy obce Svatobořice-Mistřín a Šardice.  O rok později bylo touto nemocí zasaženo dalších pět obcí ZO Kyjov.  V roce 1988 bylo v okrese Hodonín 80% včelstev zasaženo Varroázou. Tuto epidemii se podařilo zastavit jen díky nejrazantnějšímu řešení, likvidaci včelstev ohněm. V současné době se daří držet tuto nemoc v přiměřených mezích jen díky pečlivému přístupu včelařů. A jak poznamenal včelař Emanuel Budík z Bohuslavic: „Varroáza tu je, bude a my se s ní musíme naučit žít.“

            Zápisy z prvních porevolučních let jsou v mnoha ohledech připomínkou těch, které vznikly po roce 1918. Vyznačují se počáteční nadějí, také je pro ně příznačná reflexe reality, uvolněná morálka a celospolečenské konfrontace starých návyků s novým režimem. Převládají informace oborové nad společenskými a stejně jako po dobu existence kroniky jsou uváděny pečlivé meteorologické záznamy. Podrobně jsou zachyceny především poznatky o průměrné teplotě.

            Rok 2004 byl pro kyjovské včelaře významný především díky stoletému výročí založení organizace. K tomuto výročí byla udělěna ocenění členům ZO, kteří se významně podíleli na jeho rozvoji. K této příležitosti byl vydán almanach shrnující staletou historii spolku.

            Kronika byla po celou dobu své existence s prodlevami postupně doplňována. Právě z nepravidelnosti záznamů vznikl v roce 1971 dvojí záznam. Nový kronikář Josef Svozil, přebírající kroniku v roce 1980 si nevšiml již doplněných záznamů za léta 1965-1970, které byly od předchozího textu odděleny čtyřmi prázdnými dvojstránkami a poté zmiňovaná léta doplnil dle záznamů jednatele B. Svobody, na které byl odkázán i v doplnění následujících let. „Nechtěl jsem vyříznutím těchto listů znehodnocovat kroniku, a proto nechávám mé údaje chudší obsahem i záznamy př. Vávry. Věřím, že to nebude v neprospěchu, aniž by tím byla kronika znehodnocená.“

            Včelaři si uvědomují nutnost prezentace oboru mezi nejširší veřejností. Nechtějí být uzavřenou skupinou samou pro sebe. Důvodů je několik, jednak lze tyto snahy chápat jako obohacení společnosti a přiblížení včelařského světa. Sekundárně se může všechna tato snaha přetavit do ekonomické roviny. Především pocit důvěry ve včelaře jako celek je možné zvýšit poptávku po včelích produktech. Jednou z forem prezentace ZO Kyjov jsou od roku 1986 pravidelně pořádané společenské plesy.[202] Jsou mezi nejširší veřejností velmi oblíbeny. Jedná se o zajímavou prezentaci jak spolkové činnosti, a zároveň samotného včelařství. „Je to obrovská prezentace včelařů na Kyjovsku. Tady tím se strašně moc zviditelňujeme. Máme vždycky vyprodaný. Jednak je to vztah k nám včelařům. Je to daný tím, že organizace dá se říct, že perfektní. Máme bohatou tombolu, kde teda…to je otázka ekonomická. Je to otázka hudby, protože spousta lidí má ráda Misřiňanku a chodí tam kvůli ní. Takže si myslím, že je to celkem dobrá prezentace včelařství, že nás mají za celkem solidní lidi.“ Takto pojmenoval možnosti prezentace kronikář Emanuel Budík z Bohuslavic.

            Dalším způsobem prezentace a zároveň znakem pospolitosti jsou včelařské kroje, ale také prapor, který si nechali kyjovští včelaři vyrobit po vzoru zahraničních kolegů. „Na včelařské neděli v Zakopanem jsme se seznámili s Poláky, kteří nás pozvali do Krakova a tam to bylo opravdu velkolepé. Začínalo to mší v kostele, byl tam obrovský průvod. Hrálo tam několik hudeb, dechovek. Bylo zajímavý, že každá ta organizace měla prapor a to se nám tak nějak vštípilo do paměti, že proč když to mají v Polsku, proč to nemůžeme mít my. V té době měly akorát Pardubice tady tu vlajku. Tak jsme o tom přemítali a někteří bylo pro a většina byla proti. Ptali se, co nám to dá a tak různě, ale tak nějak přišla ta doba 2000-2009, kdy jsme to probírali a ten mančaft byl už zpracovaný, tak jsme se do toho dali a výsledkem je, že máme tak krásný prapor.[203] A nechali jsme ho posvětit, jak to u těch praporů bývá, tady v Kostelci v kostele.[204] A poprvé se představoval na plese. Jsme hrdí a musím říct, že všichni ti co oponovali, nebo se jim to nelíbilo, dneska jsou rádi, že to prostě máme. Je to znak pospolitosti, pospolitosti těch lidí, kteří jsou na ten svůj cech patřičně hrdí a já si myslím, že se nemáme za co stydět.“ Takto popsal genezi vzniku atributu ZO ČSV Kyjov Emanuel Budík.

            I přes tyto úspěchy na poli propagace se kyjovské organizaci dlouhodobě nedaří práce s mládeží, respektive neexistuje v současné době žádná včelařská škola, kde by se mladým včelařům dostávalo kvalitního vzdělání a tak se budovala členská základna od nejútlejšího věku. Ze záznamů kroniky vyplývá, že v minulosti byla tato zájmová aktivita běžná. V současnosti se však nedaří na tuto tradici adekvátně navázat. Vedení ZO organizace považuje za nejdůležitější vhodné personální obsazení vyučujícího, ale také spolupráci s institucemi, především se školami. Představy na adepta školitele popsal včelař Emanuel Budík., který má z mnou tázaných respondentů o dění v ZO největší přehled.[205] „Ideál by byl, kdyby to byl kantor, který má třeba aprobaci na biologii, aby poznávali včely, ale i rostliny, prostě to co k tý přírodě patří. To si myslím, že je dneska základní chyba, že je všecko v oblasti teorie a že děcka nechodí do přírody.“ Dalším důvodem, proč se nedaří zajistit odpovídající vzdělání, je velikost ZO Kyjov, zastřešující 22 obcí. Jde tedy spíše o problém technický, ale s přímou návazností na primární. O jak palčivý problém jde, si uvědomuje současné vedení ZO, které si připravuje své nástupce pro generační výměnu. „V tom výboru jsme věkově přes šedesát, více méně už k sendesáti bych řekl. My máme nebo na těchto volbách to zůstalo více méně tak jak v předchozím období, s tím že máme stínové pracovníky. Třeba je stínový jednatel, který už spolupracuje s jednatelem. Stínový je referent pro kočování. Aby do toho nespadli. Je pravda, že my už, jestli se dožijeme s dalším obdobím končíme. No a musí se do toho zacvičit ti mladí, aby získali takový pocit jistoty. Aby navazovali na to co se tady udělalo. Prostě s tím pocitem, ne, že mám funkci to ne. Aby ta organizace se vedla. Já myslím, že jsme, tak jak jsem to poznal taková solidní organizace. Ne bez problémů, to nikdy není a nemůže být, ale táhnem za jeden provaz.“ ZO Kyjov funguje na stejných principech, jako jiné ZO v České republice. Na nejnižším stupni organizační struktury jsou včelaři. Každá obec má ve svém středu tzv. důvěrníka, který zprostředkovává interakci mezi včelaři a ZO. V kyjovském spolku se koná výborová schůze každý druhý pátek v měsíci. Není určena pouze pro členy výboru, důvěrníky či jednatele, ale mohou na ni docházet všichni členové organizace. Členská schůze se koná jednou ročně a je chápána jako schůze výroční, na ni jsou pak zváni všichni členové ZO. Ve středu ZO stojí předseda společně s místopředsedou. Příklad dobře fungující organizační struktury popsal Emanuel Budík. „Teďka se budou vyšetřovat vzorky na měl. Do desátýho prosince musíme odevzdat na výborové schůzi vzorky, směsné vzorky včel, abysme věděli, nechali to vyšetřit. Jsme více méně jako první, kdo to má v rámci kraje. Ty se divili jak jsme daleko.“ Prostor pro řešení problémů či vznášení dotazů na vedení organizace mají možnost členové i před či po průběhu odborných přednášek. Přednášky, stejně jako zájezdové akce nemají funkci pouze osvětovou, ale jsou pro včelaře významné, především jako stmelující prvek.

            Kronika byla od svého vzniku velmi cenným a unikátním zdrojem informací nejen oborových, ale také celospolečenských. Díky různorodým osobnostem kronikářů se stala opravdovým obrazem téměř celého dvacátého století.

10.           Odborná literatura a média

10.1                        Včelařská periodika

            Dvě nejvýznamnější periodika v dějinách včelařských časopisů v našich zemích začala vycházet na rok shodně již ve druhé polovině 19. století. Poté se v důsledku spolkové činnosti v českých zemích objevila další periodika,[206] ale žádné z nich nemělo tak dlouhého trvání jako Včela brněnská a Včelař.

            Před 143 lety byl v Brně založen první včelařský časopis. Vycházet začal pod názvem Včela brněnská. Tento německy i česky tištěný časopis započal vydávat Moravský spolek včelařský. Ve stejném roce[207] začíná vycházet v Čechách ryze česky psané periodikum Včelař, které v pozměněném názvu Včelařství[208] vychází do dnešních dnů. Mezi těmito dvěma časopisy byl hlavní rozdíl především v podstatě jejich vzniku. Včela brněnská plnila funkci doplňujícího periodika k již dobře fungujícímu spolku. Oproti tomu, v Čechách zakládali Včelařství jednotlivci.  Z podstaty věci se lišilo i finanční zajištění. Brněnská včela měla odběratele z řad členů zemského spolku zajištěny.[209] Toto brněnské periodikum vycházelo až do roku 1898.[210] Následujícího roku byla nahrazena Včelou moravskou[211] a to z důvodu přeměny Moravského spolku včelařského na Zemský ústřední spolek včelařský. Během první poloviny 20. století je činnost obou časopisů na několik let utlumena a posléze obnovena. Přesto časopis Včela moravská roku 1948 zaniká.

            Od druhé poloviny 20. století získávají časopis Včelařství všichni členové Českého svazu včelařů.[212] Po celou dobu si tento časopis udržuje vysokou odbornou úroveň. Časopis Včelařství je pouze spolkovým periodikem, a proto není určen pro běžnou distribuční síť. Souběžně s tímto časopisem existují internetové stránky stejného názvu,[213] které jsou zároveň i oficiálními webem Českého svazu včelařů, ovšem čísla časopisu Včelařství neexistují v elektronické podobě. Tento web má spíše informativní charakter a slouží pro jednosměrnou komunikaci mezi svazovým orgánem a členy včelařské obce. Včelař Tibor Skalka se vyjádři k prezentaci včelařských médií.: „Nebylo by na škodu dostat to mezi širší veřejnost, ale v dnešní době jsou internetové stránky, takže na tom internetu se dá ke všemu dostat a není to problém. Jen je to pod různými hesly. A pokud někdo nemá vážný zájem, tak ho to nějakým způsobem nechytne. Pro mne jako pro člověka, který se včelařstvím zabývá, není časopis Včelařství dost dobrý. Mně tam zajímá možná dva tři články, ale zase jsou tam články z konferencí, tak člověk vidí, jak to vypadá jinde.“ [214]

            Pracovní společnost nástavkových včelařů má také vlastní webovou prezentaci.[215] Na rozdíl od webu ČSV zde zpřístupňuje svůj časopis Moderní včelař v elektronické podobě.[216]

            Jazykově nejblíže ze zahraničních tisků je českým včelařům časopis Včelár, tedy odborné periodikum vydávané Slovenským svazem včelařů, kde je část článků zpřístupněna v elektronické podobě.[217]

            Pouze v elektronické podobě existují Včelařské noviny[218] a E-zin Včelař.[219] Pro širokou včelařskou veřejnost je zřízen profil na Facebooku,[220] tedy na rozsáhlém společenském webovém systému.  Tato webová aplikace slouží k rychlé výměně informací.

11.            Závěr

            Ve své bakalářské práci se snažím soustředit na problematiku malovčelařů, vylíčit jejich současné problémy a uvést je do širšího kontextu. Mikroregion Podchřibí je tradičně dobře zavčelenou oblastí, přesto i zde chybí nastupující generace včelařů. Silnou pozici má v mikroregionu základní organizace ČSV, která díky iniciativě některých svých členů buduje kolektivního ducha a uvědomuje si, že nejdůležitější činností včely medonosné není zisk, ale opylování kulturních rostlin. Z těchto důvodů nepředpokládám, že bude do dalších let včelařství na Podchřibí ohroženo.

12.            Literatura

Beránek, Vladimír: Když plásty tekly medem. Praha: Ostrov, 2003.

Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 2. svazek. Praha – Brno: Etnologický ústav Akademie věd České republiky – Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2007.

Brožek, Jiří: Včelí produkty. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1986.

Gaisler, Vladimír­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­ – Lysí, Eduard – Savvin, Jiří: Včelařská encyklopedie. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1956.

Haleš, Bohumír: Historie včelařství v Pobeskydí. Frýdek -Místek: Okresní vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku, 1986.

Haas, Stanislav: Jak propagovat med. Včelařství 11, 2010, s. 385.

Hýbl, František: Lidové zvyky ve včelařství. Včelařství 1, 1970, s.15.

Chald-Ševětínský, Jan Evangelista: Brtnictví (Lesní včelařství). Písek: vlastním nákladem, 1913.

Jančář, Josef a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Svazek 10. Strážnice – Brno: Národní ústav lidové kultury – Muzejní a vlastivědná společnost, 2000.

Jeřábek, Richard: Antropomorfní klátové úly z východní Moravy. Slovácko. Národopisný sborník pro moravskoslovenské pomezí 7, 1965, s. 62 – 65.

Jeřábek, Richard: Identifikace obličejových česen z východní Moravy. Český lid 53, 1966,

s. 95 – 102.

Kabrle, Josef: Dějiny českého včelařství. Praha: vlastním nákladem, 1922.

Kamler, František: Získávání a zpracovávání včelích produktů. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1999.

Kotalík, Jiří: Valašské lidové úly. Několik poznámek k problematice lidového výtvarnictví s dějin umění. Dolina Urgatina, 1951, s. 57-65.

Hurt, Rudolf: (red.): Kyjovsko. Vlastivěda moravská. Brno: Musejní spolek v Brně, 1969.

Markaovič, Gorazd, (eds.): Der Mensch und die Biene/Člověk in čebela. Ljubljana/ Wien : Im selbstverlag des Slowenischen etnografischen museums und des Österreichischen museums für Volkskunde, 1989.

Mrštíková, Božena: Jak Vilém Mrštík včelařil. Olomouc, 1923.

Nepraš, Josef: České včelařství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1971.

Prokeš, Petr: Český med doporučuje devět z deseti medvědů. Včelařství 11, 2010, s. 368.

Přidal, Antonín: Ekologie opilovatelů. Brno: Lynx, 2005. 

Přidal, Antonín: Včelařství. Brno: Mendlova zemědělská a lesnická univerzita, 2005.

Přidal, Antonín: Včelí produkty. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2005.

Rozman, Josef: Johann Gregor Mendel a včelařství. Praha: Československý svaz včelařů. 1965.

Stoklasa, Jindřich: Včelí produkty ve výživě, lékařství, farmacii a kosmetice. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985.

Tempír, Zdeněk: Z historie včelařství. Včelařství 7, 2001, druhá strana obálky.

Titěra, Dalibor: Včelí produkty mýtů zbavené. Praha: Brázda, 2006.

Vondrka, Karel: Hlavní problémy našeho včelařství. Praha: ČS VTS – Česká lesnická  společnost, 2006, s. 1−24.

Výborný, Jindřich: Z včelařských zvyků a pověr, jinde i u nás. O včelách a včelařích 9, 1976,  s. 123-124.

Zamazal, Jiří: Kratochvilné povídání o včelách, medu a včelích produktech jakož i o tom, co bychom mohli a měli znát. Praha: Cygnus, 2002.

Zřídkaveselý, František: Katechismus o včelách. Brno: Zemědělský ústřední spolek včelařský, 1908.

kronika ZO ČSV Kyjov 1904 - 2009.

13.            Seznam informátorů

Václav Forman, Vřesovice

František Výstup, Vřesovice

Cyril Martinek, Hýsly

Tibor Skalka, Hýsly

Pavel Uhlíř, Skalka

Emanuel Budík, Bohuslavice

Miloslav Malík, Staré Hutě

• Úvodní stránka
• Kontakt

Vcelarstvi-v-podchribi

vcelyavcelareni@seznam.cz